Konečně nastal den, kdy jsem si začala plnit jeden ze svých snů. Dva měsíce ve Španělsku na střední škole rozhodně nestačily, a tak jsem se rozhodla pro výjezd do zahraničí na jeden semestr.
Možná se ptáte, proč jsem si vybrala zemi, která je tak daleko od domova, a o které toho moc nevíme (upřímně...kolik vašich známých bylo kdy na Taiwanu?). Je ale nutné přiznat, že jsem se na Erasmus přihlásila až ve 3.kole, kde toho na výběr už moc nebylo. Nakonec jsem si ale Taiwan natolik zalíbil, že Vám teď z něj píšu.
(Lukymu se naštěstí můj nápad taky zalíbil, takže jsme na naše malé dobrodružství vydali společně.)
Jak jsme se však dostali na asijský ostrov, jenž je 9000 kilometrů vzdálený? Byla to dlouhá cesta a pro mě náročná, protože opravdu nemám ráda létání (ale když chce člověk něco opravdu zažít, tak musí opustit na chvíli svoji komfortní zónu, takže ty nervy za to stály). Naše první kroky nevedly na pražské letiště, ale na autobusové nádraží na Florenci, odkud jsme jeli 5 hodin autobusem do Mnichova. Jediné, co stojí za zmínku, je důkladná pasová kontrola, kterou jsme ve tři hodiny ráno na hranicích s Německem prošli.
Na mnichovské letiště jsme dorazili brzy ráno. Měli jsme v autobuse dobrý nápad, že nebudeme spát, abychom pak mohli lépe spát v letadle, takže jsme nakonec na letišti usínali. Při odbavování zavazadel jsme připlatili mému kufru “nadstardatní službu”, protože měl lehkých 5kg nadváhu. Také jsme prošli speciálním rámem, který údajně rengenuje celé tělo (pro mě novinka). Oba jsme však ještě museli na důkladnější prohlídku - “ošahávačku” (já, blbka, si nechala v kapse minci a Luky měl asi moc tlustý pásek u trenek, takže ji museli prozkoumat). Poté konečně přišel samotný 11-hodinový let. Měli jsme štěstí na poloprázdné letadlo a za již zmíněným poplatek jsme si udělali malý bussines. Já obsadila dvě sedadla vedle sebe a Luky tři. Chvíli po startu rozdaly letušky bleskově jídlo a začalo 11 nekončících hodin převalování. V půlce letu přišly (docela silné) turbulence, které mi rozhodně nedělaly dobře (Luky se chvíli musel starat o malé dítě, ve které jsem se proměnila).
V Šanghaji jsme přistáli v šest hodin ráno, ale o zábavu jsme měli postaráno, protože nás čekal přesun na jiné letiště, ze kterého nám letělo letadlo do Taipeie. K přesunu jsme využili magnetický vlak Maglev, jenž dokáže jet až 430 km/h - s námi však jel “jenom” 300 km/h.
Po Maglevu jsme ještě museli využít místní metro, které bylo celkem přecpané, ale zvládli jsme to. I když se všichni mačkali, nikdo se netvářil kysele a nenadával (očividně jsou zvyklí).
Na druhé šanghajské letiště jsme přijeli včas a měli dostatek času. Bylo mnohem menší než to první a skoro bez lidí, takže jsme všude prošli bez velkých front. Druhý let byl také mnohem kratší (2 hodiny), ale i tak jsme dostali teplé jídlo (dobře ochucené nudle s kuřecím masem).
(36 hodin na cestě)
Na taipeiském letišti na nás čekali kamarádi Frank a Jerry, kteří se zrovna vrátili z Prahy ze zimního semestru. Udělali cedulky s našimi jmény a na uvítanou nám koupili jejich oblíbené taiwanské pití “milk tea”. Odvezli nás do hotelu a vzali na krátkou prohlídku okolí (počasí zatím nic moc, ale alespoň nepršelo a bylo asi 12 stupňů). Náš hotel je v centru, takže jsme se hned dostali do čtvrti plné obchodů a stánků s jídlem. Vyzkoušeli jsme místní slanou palačinku, která určitě nebyla naše poslední. Také jsme si pořídili “lítačku” na MHD s motivem Hello Kity - tuhle kočičku na Taiwanu všichni milují.
Taiwanští kamarádi nás opravdu mile překvapili, jak ochotní byli a chtěli nám všechno ukázat. Museli jsme se však brzy rozloučit, protože jsme byli už hodně unavení, ale určitě se zase uvidíme a společně něco naplánujeme.
Mějte se hezky! Myslíme na Vás.
Anet + Luky
PS: Možná jste zaznamenali nějaké zprávy o silném zemětřesení na Tchaj-wanu. Jenom jsem Vám chtěla říct, ať se o nás nebojíte! Během naší první noci začal zvonit alarm. Nejdřív jsem myslela, že nám na recepci omylem nastavili budík na vzbuzení, ale jednalo se o poplach. Dokonce nám přišly i výstražné smsky. I když jsme zemětřesení cítili, bylo v Taipeii slabé (poplach a smsky přijdou vždycky). Všichni z hotelu vyšli na ulici, ale během minutky přišli z recepce, že už je opět všechno v pořádku.
