První střípek z Ameriky je konečně tady! New York, který byl naši první zastávku, nás totiž nenechal vydechnout. O tomto úžasném městě ale až v dalším zápisku. Nejdřív bych vás, rodino a kamarádi, chtěla informovat o průběhu naší cesty do velké Ameriky a našich PRVNÍCH POCITECH (na konci zápisku).
Na letišti jsme se rozloučili (vezla nás Lukyho rodina) a s velkou dávkou vzrušení jsme vykročili směr nové dobrodružství. Let nás naštěstí čekal mnohem příjemnější než let na Taiwan v loňském roce. Vyskytl se však malý problém, když nám u odbavení zavazadel bylo řečeno, že oba lety jsou plné a my nebudeme moct sedět vedle sebe (Lukymu totiž nešel udělat check in). Trochu mě to vyděsilo (spíše tedy hodně), protože nejsem zrovna nadšenec do létání a představa, že budu sedět vedle neznámých lidí, nebyla příjemná. Naštěstí v letadle do Franfurktu byly dvě volná místa u nouzového východu. Takže nejen že jsme seděli spolu, ale také jsme měli hodně prostoru na nohy. Na pražském letišti jsme ještě využili salonek (díky Lukyho nové platební kartě a jejím výhodách).
Večerní let do Franfurktu byl krátký. Zavazadla jsme si nechali poslat až do New Yorku, takže jsme mohli po přistání rovnou vyrazit do hotelu, jenž byl opravdu kousek. Letenka s příplatkem za jednu noc v hotelu vyšla levněji, než kdyby let do Ameriky na sebe hned navazoval. Navíc jsme si lety šikovně rozdělili a snažili se tak vyhnout “jetlagu” kvůli šestihodinovému posunu času (stejně jsem jim byla trochu zasažena, ale o nadšení z New Yorku mě nepřipravil).
Následující den v pět hodin ráno nás vzbudil budík a dlouhý den započal. Bez odbavování zavazadel jsme se rychle dostali k potřebné odletové bráně (gatu) a začali řešit naše místa, abychom mohli sedět spolu. Nejdřív to vypadalo, že už se s tím nedá nic dělat, ale když se Luky zeptal, kolik by stály sedadla (jen ze zvědavosti) u nouzového východu, poštěstilo se nám. Místa byla volná a dokonce jsme je dostali zadarmo. Na fotce můžete vidět, jak velký prostor na nohy jsme měli. Let trval osm hodin, což byla s porovnáním letu na Taiwan, celkem sranda. Dvakrát jsme dostali teple jídlo (výběr vždy ze dvou jídel) a snažili se spát. Turbulence naštěstí žádné nebyly. Společnost Singapore Airlines rozhodně splnila naše očekávání (za zmínku hlavně stojí milý personál ve slušivých uniformách).
New York nás přivítal slunečným počasím a rychlou imigrační kontrolou (zeptali se pouze na pár otázek, asi jsme působili dost sympaticky). Zavazadla už na nás čekala, ale Lukyho kufr byl nevkusně oblepený izolepou. Zřejmě se mu otevřel a zaměstnanci se ho pokoušeli uzavřít, anebo chtěli zkontrolovat obsah osobně (nic se zázrakem neztratilo).
Z letiště na metro nás během pár minut dopravil letištní vlak. Koupili jsme si neomezenou jízdenku na MHD na týden za 30 amerických dolarů (stojí stejně jako týdenní v Praze). Budu zmiňovat i ceny, abyste měli představu, jak drahé/levné USA je. Náš apartmán se nacházel pár zastávek od letiště. Do centra to metrem trvalo 25-30 minut. Bydlení přímo v centru bylo nad náš rozpočet. Za šest nocí se hotely pod 20 tisíc nedostali. Já jsem našla přes Airbnb malý apartmán se slušným hodnocením za slušnou cenu (16 000 Kč za oba). Nacházel se ve “sklepních” prostorech rodinného domu. Nemusíte se však lekat, sklep to nebyl (mělo to dokonce dvě okna), ale nevím, jak to přesněji nazvat. Apartmánek s kuchyní byl čistý, a stejně jsme v něm netrávili moc času - večer se umyli, vyspali, ráno nasnídali a vyrazili objevovat New York.
Když pominu Starbucks, do kterého jsme zamířili pro kávu (v New Yorku City je přes 277 poboček), naše první americké jídlo byl hamburger (typičtější jídlo už asi najít nešlo). Šli jsem do fastfoodu jménem Five Guys, který je po celé USA. Cheeseburger, hranolky a milkshake nás nezklamal. Chutnalo to mnohem lépe než v McDonaldu (dokonce na hranolkách byly vidět šlupky od brambor).
Myslím si, že se nemusíte obávat, že bychom se vrátili stokiloví. Ze začátku pár “prasárniček” ochutnáme, protože součástí cestování je i poznávání místní kuchyně. Takže nám nemůžete pár hamburgerů vyčítat. Nicméně musím přiznat, že mi trochu vadí, že všude píšou množství kalorií (jak u všech jídel, tak i nápojů). Luky z toho výčitky nemá, protože zná pouze hodnotu jídla přes kilojouly a na ty z kalorií neumí převádět. Dalším důvodem je také cena. V Asii jsme si dopřávali celý pobyt, protože to vycházelo levněji než vaření si doma, ale tady tomu tak rozhodně není. I ve fastfoodech stojí jídlo minimálně 10 dolarů (v žádné restauraci jsme zatím ani nebyli). Navíc jsou ceny vždy uváděny bez daně, která se liší podle státu, takže cena uvedena na jídelním lístku není konečná. V Lubbocku, ve kterém budeme studovat, si budeme muset pěkně vařit. Už jsme supermarket navštívili a mají všechno možné a ve velkém množství. Doufám, že jsme byli v nějakém “lepším” obchodě, protože ceny tak nízké nebyly. Nicméně pevně věřím, že to spolu s Lukym vymyslíme a zvládneme.
Když už jsem u toho jídla, Američani jsou známí pro nadváhu. Samozřejmě jsme pár pořádných mužských a ženských potkali, ale není to v takovém množství, jak se říká. Myslím si, že se to lepší a hlavně v New Yorku si váhu více hlídají. Běžci jsou na každém rohu, v každé rušné ulici, u každé památky, až jsem si říkala, že je obdivuji. Opravdu bych nechtěla běhat v odpoledních hodinách po Staromáku. Největší překvapení na nás čekalo v pět hodin ráno, když jsme šli na autobus do Washingtonu D.C. - posilovna v místě našeho bydliště byla již plná a neunávní Newyorčané zběsile běhali po páse. Já také v létě vstávám brzo, abych šla běhat, než bude velké teplo, ale v pět hodin ráno by mě do posilovny nikdo nedostal.
Tím se rovnou mohu přesunout k tomu nejdůležitějšímu - našim pocitům a dojmů z USA. Zatím mohu říci, že naše první pocity mylné nebyly, protože zápisek píšu zpětně po týdnu stráveném v New Yorku. Nejsem si jistá, čím bych měla začít - dojmů je mnoho. V Americe je opravdu všechno “větší”. Velikost malé kávy ve Starbucksu je větší než malá káva v české pobočce. Místní jsou divočejší/bláznivější podobně, jak vidíme v amerických filmech. Vezmou si na sebe cokoliv. Na hlavě mají cokoliv. Hudbu si pouští nahlas kdekoliv (když zrovna mají sluchátka, tak jedině Airpody - bezdrátové sluchátka od Applu). Zpívají a tancují v obchodech bez toho, aniž by na ně někdo koukal jako na šílence (to jsme dělali pouze my...). Podobné vlastnosti bych také brala. Pochybuji, že si Američané dělají starosti, co si myslí ostatní. Jsou určitě šťastnější než my, kteří si takové starosti dělají. Nicméně největším překvapením pro nás bylo zjištění, že místní obyvatelé jsou sice bláznivější, ale neuvěřitelně milí a úsměvaví! Ať už se jednalo o policistu nebo prodavačku, nikdo nás neodbyl s otráveným obličejem. Vždycky se nám dostalo úsměvu, otázky, odkud jsme, a trpělivosti. V jedné kavárně nám nefungovala karta při placení - v Česku už bychom viděli naštvané výrazy, že zdržujeme, tady jsme dostali vybraný koláček zadarmo (možná jsme jenom vypadali zoufale...).
Možná si říkáte, že přeháníme, ale zatím na nás tak USA působí. Třeba budou v Texasu jiní lidé a jiné zvyky, ale New York nás opravdu v tomto ohledu překvapil. Na Taiwanu také žijí velice milí lidé, ale jsou stydliví. Rozhodně netancují, kde se jim zachce a nechtějí vyčnívat z davu. Možná z tohohle důvodu nás Američani tolik překvapili.
V dalším zápisku už se můžete těšit na světově známý New York. Bude se jednat o dva střípky, protože jsme toho viděli opravdu hodně a fotek je také velké množství. Lukyho zaujala místní auta. Jezdí tu převážně velcí Cadillaci (Lexusů je tady také mraky - Luky dokonce některé modely ani neznal). Pobavila nás, jaké “vylepšení” si mnoho Newyorčanů pořídilo na svoje auto. O tom ale více až v dalších zápiscích (Luky údajně napíše o tomto tématu sám).
Mějte se hezky!
Anet + Luky
