Langkawi, souostroví u západního pobřeží Malajsie. Údajně se skládá až z 99 malých ostrůvků, ze kterých je největší právě Langkawi. Z Penangu, odkud jsme vyjížděli, to naštěstí trvalo jenom 2,5 hodiny. Na Langkawi však ještě musíte použít trajekt. My jsme si zakoupili lístky na "rychlo-loď", jež jela necelou hodinku. Bohužel jsme krásné pobřeží ostrovů neviděli, protože jsme seděli uvnitř lodi a okénka nebyla moc čistá.
V přístavu jsme si vypůjčili skútr a vyrazili do hotelu. Ubytování nás velice potěšilo - velký pokoj, balkón a velice čisto. Dokonce měl hotel i svůj malý supermarket, který se nám hodil na levné pivo a večerní svačinky. Napsala jsem "levné pivo", tak bych ráda vysvětlila proč. Pivo v Malajsii moc levné není - za dánské pivo (0,3l) Carlsberg v restauraci zaplatíte cca 100 Kč a v supermarketu cca 40 Kč (alkoholické koktejly stojí skoro stejně). Langkawi má však bezcelní zónu, takže za dobré pivo v obchodě zaplatíte 15 Kč (to už je celkem rozdíl, jestli si dáte jedno či dvě...). Navštívili jsme i obchod "free shop", který vypadal přesně jako ten, co bývá na letištích.
První zastávka byla na krásné písečné pláži, na které moc lidí nebylo. Dali jsme si dva kokosy a spokojeně se kochali čistým mořem.
Jelikož jsme zjistili, že už nám dochází peníze (došly vlastně úplně...poslední peníze padly za kokosy), vydali jsme směr k bankomatu na druhé straně ostrova. Teď přichází docela vtipná historka, kdy najednou začala motorka cukat, protože došel benzín. A tak jsme se ocitli v půlce ostrova bez šťávy pro náš nenasytný skútr, jenž ukazoval, že stále má čtvrtku nádrže. Nejbližší benzínka byla 3,5 kilometrů, takže jsme se rozhodli tlačit. Asi po minutě u nás hned zastavil mladík, jestli nám může pomoct. Nevěděli jsme, co jiného dělat a pomoc se nám hodila. Řekli jsme mu tedy, že nejen že nemáme benzín, ale ani peníze... To Abdulovi ze Somálska však nevadilo a Lukyho vzal na nejbližší benzínku, zaplatil benzín (v Malajsii je levný - litr za 13 Kč) a odvezl zpátky. Moc jsme mu poděkovali a každý jsme pokračoval svoji cestou. Nicméně asi za hodinu jsme ho potkali v supermarketu. Chtěli jsme mu zaplatit za koupený benzín, ale on odmítl. On pomohl nám, tak příště pomůže někdo jemu. Kdyby takhle přemýšleli všichni...
Další zastávka byla lanovka, na kterou musí každý turista. Věřte nám, že výhledy jsme měli neuvěřitelné. Musíme se ale také přiznat (hlavně já), že nás trochu zaskočila výška. Převýšení bylo až 600 metrů a chvílemi jsem dokonce musela zavřít oči, abych neviděla, jak vysoko vlastně jsme.
Na začátku jsme nahoře měli ošklivý mrak, který nám kazil výhled. Naštěstí se na chvíli vzdálil a my si mohli rychle udělat hezké fotky.
Lanovkou to ale ještě nekončilo. Mohli jsme se jít projít na zavěšený most, který se nacházel v 660 m.n.m. (v 55 metrech od údolí). Samotný stožár, jenž celou konstrukci drží, má 82 metrů. Ze začátku nám přišlo, že se most trochu houpe a pohled dolu nebyl moc příjemný, ale byli jsme stateční (a zvědaví). Také jsme zde poprvé zaslechli češtinu - skupinka čtyř mladých Čechů rovněž přijela prozkoumat Malajsii.
Dokonce tu měli i prosklenou část, skrze kterou jsme mohli vidět údolí.
Počasí se rychle měnilo, ale výhledy byly pořád neuvěřitelné.
Malé opičky jsou v Malajsii všude a lidí už se dávno nebojí. Klidně se nechají nalákat na sušenku, vyfotí se a zase zmizí v korunách stromů.
Vodopád Seven Wells nám také neunikl (a ani Čechům, na něž jsme již jednou narazili). Luky dokonce vyzkoušel místní vodu - vykoupal se. Bohužel bouřka byla čím dál tím silnější a začínalo poprchávat.
U vodopádů hlídal místní a fotil turisty, aby měli hezké fotky a to bez zranění (mnoho lidí už zde údajně zahynulo, když lezli po mokrých kamenech...).
Jelikož je Luky také golfista, chtěl se podívat na místní golfové hřiště, které patří bývalé jihoafrické hvězdě Erniemu Elsovi. Dali jsme si zde melounové čerstvé džusy a kochali se krásným hřištěm. I když hrát neumím, tady bych se to ráda naučila. Pár jamek bylo také u pláže, ale tam jsme se jako nehráči podívat nemohli.
Původně jsme měli namířeno na jinou pláž, ale po pár ujetých kilometrů (v dešti) jsme zjistili, že silnice k pláži (údajně nejhezčí na ostrově) je uzavřena. Trochu nám to bylo líto, ale cestou zpátky jsme narazili na jinou pláž, která také připomínala malý ráj. Vtipné bylo, že jsme zde opět potkali tu samou skupinku Čechů, kterou jsme viděli i na lanovce. Za chvíli dorazila další skupinka, jež se chtěla v čisté vodě vykoupat - rovněž Češi (připadali jsme si jak v Chorvatsku...).
Poslední den silně pršelo, takže jsme spíše zkoumali místní restaurace než atrakce. Nejvíce nám chutnala levná smažená rýže se zeleninou (jednoduché a přitom tak dobré...za 40 Kč).
Indická palačinka "tosai" z rýžové mouky špatná nebyla, ale chléb Naan je lepší.
Jednou jsme měli malý brunch - Luky si vybral anglickou snídani, já müsli s jogurtem, čerstvé džusy, banánový chleba a talíř plný vitamínů (ovoce).
Nudle Kay Teow už jsem zmiňovala v zápisku o Penangu. Objevila jsem je i na Langkawi a musela ochutnat.
Do Kuala Lumpur jsme se pro moje "potěšení" vydali letadlem. Musím ale uznat, že hodinový let byl rozhodně pohodlnější než sedm hodin v autobuse, jehož cena byla podobná ceně letence. Letiště na Langkawi bylo malinké, což nám ale nevadilo. Nemusíte totiž čekat ve velkých frontách, neztrácíte se a nemusíte nachodit kilometry, abyste našli správný gate.
Takovýhle výhled z letadla se jen tak nevidí, takže nakonec jsem byla za letadlo ráda.
Langkawi je krásný ostrov a určitě vhodný na delší dovolenou. Nabízí mnoho vodních aktivit, které jsme bohužel kvůli špatnému počasí nemohli vyzkoušet. Třeba se ještě vrátíme (Luky by si rád zahrál ten golf...).
Anet + Luky
